Dá se fotit makro s vestavěným bleskem?
Off topic aneb račte přeskočit
Téma homemade difuzorů jsem chtěl rozebrat až poté, co konečně přijdu na nějaký dětsky jednoduchý a zároveň naprosto geniální systém, který by mě učinil v očích „udělej si doma“ komunity nesmrtelným. Nicméně dvě věci, když pominu tu depresivní skutečnost, že nic neumím, nic nemám, ničím nejsem a rozhodně nic převratného nevymyslím, mě nakonec přinutily se o tomto tématu rozepsat už nyní. První z nich je relativní úspěch mého žvanění o Heliosu, druhou věcí je pak příhodná doba začátku nové sezóny, kdy mé pseudorady ocení případní čtenáři určitě více než na konci listopadu. Chcete si při makrech svítit kvalitně a zároveň levně? Máte obavy, že bez systémového blesku to nepůjde? Třeba vám následujících pár řádků přijde vhod, ačkoliv musím dodat, že toho na srdci nemám zdaleka tolik jako posledně a své poznatky do klávesnice teď datluji víceméně jen proto, že se vzrůstajícím počtem uplynulých měsíců v roce by to postupně ztrácelo smysl.
Za sedmero horami, za sedmero řekami žila byla bludička
Lze vůbec fotit koukatelná makra s vestavěným bleskem? No o jeho vhodnosti pro tuto disciplínu by se dalo polemizovat, ale ti, kteří četli již zmiňovaný článek o Helisu, již asi ví, že to možné je a i Google mi přitakává, že rozhodně nejsem jediný, který tak fotí. Já to vidím asi takhle – fotit makro s vestavěným bleskem lze po splnění dvou nezbytných podmínek – musíte vlastnit fotoaparát s vestavěným bleskem a musíte v sobě probudit kutila Tima. Jinými slovy – bez pomoci zpravidla vlastnoručně vyrobených rozptylek (tzv. difuzorů či difuzérů) to prostě nepůjde, protože nevyhnutelně narazíte na jeden nebo dva neřešitelné problémy. Tím největším je fakt, a to platí i u blesků externích (tzv. systémových), že světlo generované bleskem je v základu příliš ostré a bude způsobovat přepaly, odlesky a celkově nepřirozené nasvícení fotografie (nejen u maker). Druhý poměrně častý problém, který se už týká především maker a interních blesků, je usměrnění světla – pokud fotíte delší sestavou, např. tedy s větším množstvím mezikroužků, tak v kombinaci s krátkou zaostřovacích vzdáleností vzniká reálná pravděpodobnost, že si budete vlastním objektivem stínit. Pro inspiraci níže přikládám koláž několika konstrukčních principů, jak můžou takové difuzory fungovat. Obecně je lze rozdělit na dva základní typy – ty, které usměrňují světlo, a ty, které jej neusměrňují a pouze změkčují světlo získané z výchozího „širokého“ záběru vestavěného blesku. Já budu mluvit pouze o difuzorech, které světlo usměrňují. I s druhým typem difuzorů se nepochybně dají fotit krásné fotky, nicméně konstrukčně mi to z hlediska manipulace a praktičnosti v terénu nepřijde jako úplně šťastné řešení. Navíc je třeba dodat, že tato varianta neřeší právě potenciální problémy se stíněním si objektivem a pokud náhodou ano, pak jde o řešení z mého pohledu ještě o třídu nepraktičtější.
Ukázka několika podomácku vyrobených difuzorů
V rourách a plechovkách postavila si bludička domeček
Protože jsem alternativní, nebudu vám krok za krokem popisovat postup, jakým jsem došel k technickým skvostům na obrázcích – myslím, že každý průměrně inteligentní člověk při letmém pohledu na ně vyčte obecný princip, jak takový podomácku vyrobený difuzor funguje. Takže jen velmi stručně a obecně – základem difuzoru je zpravidla rourovitý útvar, velmi často se používají plechovky, nebo třeba kartonové obaly od nápojů, který soustředí světlo kýženým směrem. Obaly produktů potravinářského průmyslu se používají především proto, že jejich vnitřní strany jsou zpravidla lesklé (plechovky), nebo potažené pololesklou ochrannou vrstvou (krabice od džusu a mléka), a proto dobře odráží světlo, což minimalizuje ztráty a pomáhá paprskům se uvnitř rovnoměrně rozptýlit. V praxi bych pak doporučil spíše papírové/kartonové krabice, protože manipulace s nimi je rozhodně pohodlnější než v případě hliníkových plechovek. Kam říznout – v první řadě se musíte zbavit dna a vzniknuvší díru překrýt nějakým poloprůsvitným materiálem, který vám světlo změkčí. Dále je třeba v přiměřené vzdálenosti udělat malý otvor z boku, který bude dostatečně široký na zasunutí interního blesku. A nakonec, i když ne vždy je to potřeba, je dobré difuzor nějak zafixovat na těle fotoaparátu. Všechny potenciální problémy a dilemata se nyní pokusím demonstrovat na chronologickém popisu svých geniálních a řemeslně precizních výtvorů. Ne, pravdou je, že nezatluču ani hřebík a taky to podle toho vypadá. Tak se mi, prosím, nesmějte. A pokud se mi přesto budete smát, tak mi o tom alespoň neříkejte.
Historicky první verze mého difuzoru – plechovkový s papírovým ubrouskem
Tak šel čas s bludičkou
Jak můžete vidět výše a především níže, první dvě verze mých difuzorů byly z plechovek od limonády. První, která již neexistuje a lepší fotografii bohužel nemám, je od Starobrna a druhá od Monsteru – změna výrobce byla věcí skrze estetickou, jelikož černá lépe ladí s fotoaparátem a já se chtěl za každou cenu líbit holkám. Protože jsem neměl nic, čím bych mohl hliník stříhat, musel jsem jej kombinačkami „trhat“ a ostré hrany pak přelepovat lepicí páskou. V první verzi jsem plechovku k fotoaparátu připevnil takovým pofiderním gumičko-párátkovým principem, protože při obtáhnutí gumičky okolo celé plechovky a objektivu, což je jinak bezpochyby lepší varianta, se plechovka příliš deformovala – druhá verze touto vadou vlivem zpevnění poloprůsvitným plastem naštěstí už netrpí. Nezbývá mi ale než zopakovat, že materiál z tvrdého papíru hodnotím jako podstatně vhodnější. Na první pohled je patrné, že hlavní rozdíl mezi oběma verzemi je materiál rozptylující světlo, a zde se dostáváme k alfě a omeze domácích difuzorů – měkkost světla se odvíjí především od povahy použitého difuzního materiálu. Zásadní informací pro všechny neznalé je pak fakt, že chceme měkké světlo! Se vzrůstající měkkostí světla dochází k potlačení tvrdých, černých stínů a ostrých přechodů v intenzitě nasvícení objektů s různým povrchem. Dochází také k potlačení odrazů, odlesků a k přirozenějšímu barevnému podání fotografie. A to vše je samozřejmě žádoucí, tedy v přiměřené míře – a to je celá ta věda. V případech příliš měkkého světla se fotografie stává naopak nedostatečně kontrastní, vybledlá a v neposlední řadě, kvůli absenci kontrastu a hloubky tmavých odstínů, také geometricky plochá. Jedním dechem ale dodám, že jde stále o vady, které se dají postprodukčně ošetřit lépe než přepaly a odlesky, čili z mého pohledu je pořád lepší světlo příliš měkké než příliš tvrdé. Jedním z nejčastějších difuzních materiálů u začátečníků jsou papírové kapesníky nebo ubrousky, často několikrát vrstvené. I já jsem s tímto materiálem začínal. Pro začátečníka je takové světlo vcelku dostačující, určitě do začátku nejde o špatný materiál – je snadno dostupný a dobře tvarovatelný. Jedinou potenciální nevýhodou je možnost protržení při necitlivém zacházení. Je však nutné dodat, že rozhodně existují materiály lepší – mnohem více se mi, stejně jako mým kolegům, od kterých jsem se inspiroval, osvědčily poloprůsvitné plasty – bohužel mě nenapadá, jak lépe tyto materiály nazvat. V mém případě posloužila vanička od zmrzliny, kterou jsem použil k výrobě druhé verze plechovkového difuzoru (přilepena vteřinovým lepidlem). Papírové kapesníčky, byť ve více vrstvách, mi na lesklejších površích (např. na mravencích) vždy zanechávaly přepaly. S použitím poloprůsvitného plastu přepalů, při zachování přibližně stejné intenzity světla, podstatně ubylo a celkově dostalo světelné podaní fotografií mnohem jemnější nádech. Zřejmě se najdou i lepší materiály, ale já byl s tímto řešením opravdu spokojen a nebýt přechodu na reverzní techniku focení, možná bych u něj zůstal. Abych se neopakoval, tak pro představu nechť vám opět poslouží odkaz na předchozí článek o Heliosu – všechny fotky s bleskem jsou focené s tímto difuzorem.
Druhá verze mého difuzoru – plechovkový s poloprůsvitnou plastovou vrstvou
Standardní trubkovité řešení má jednu potenciální nevýhodu – příliš neřeší na začátku zmíněný problém stínění si vlastním objektivem. Světlo je třeba dostat před objektiv pod velkým úhlem a to bývá s vestavěnými blesky často problém a ani samotná rovná trubka člověku příliš nepomůže. Ve třetí verzi svého difuzoru jsem jej vyřešil stejně jako většina ostatních fotografů – seříznutím dna krabice nikoliv rovně, ale šikmo. V mém případě byla však zaostřovací vzdálenost proměnlivá a musel jsem myslet i na to, že kromě toho, aby světlo dosáhlo na velmi krátkou vzdálenost před čočkou objektivu, tak musí stále dosáhnout dostatečně daleko pro případ, že budu fotit s menším zvětšením na větší vzdálenost. Samotná difuzní plocha tedy nemohla být rovná a já se musel přechodně vrátit k papírovým ubrouskům. Pomohla mi však další důležitá vlastnost, kterou jsem dosud nezmínil – kromě povahy materiálu se měkkost světla částečně odvíjí i od velikosti difuzní plochy. Čím větší tato plocha je, tím měkčí je výsledné světlo – proto můžete narazit na difuzory na externí blesky, které mají rozměry třeba 40 x 30 cm. Může vám to přijít zbytečně moc, ale věřte, že takové rozměry mají svůj důvod. V mém případě se plocha zvětšila mnohem méně, ale stále dostatečně na to, aby se i papírový ubrousek po mém přechodu z matného plastu stal relativně použitelný. Pokud tedy chcete fotit s ubrousky, poohlédněte se po rouře/krabici s dostatečně velkým otvorem, který vám z části vykompenzuje horší vlastnosti difuzního materiálu.
Třetí verze mého difuzoru – z krabice od mléka a papírových ubrousků
Se čtvrtou verzí difuzoru se již dostáváme pomalu do současnosti. Zkouším jej teprve krátce, a proto se prozatím zdržím nějakého komplexnějšího zhodnocení. Trojdimenzionální difuzní plocha však má jednu nespornou výhodu – usměrňuje světlo jak bezprostředně před čočku objektivu, tak dostatečně daleko pro případné focení na větší vzdálenost. Ze začátku jsem se bál toho, že by se mi světlo mohlo vracet zpátky do objektivu a vytvářet odlesky na přední čočce, nicméně prozatím se mi zdá, že tomu tak naštěstí není. Proto věřím, že z pohledu distribuce světla do prostoru se mi podařilo najít optimální řešení. Co se týče měkkosti světla, tak konkrétně s těmito kelímky z Tesco jsem narazil na problém – výsledné světlo je až příliš měkké. Čeká mě sice ještě spousta experimentování – poohlédnutí se po kelímcích z odlišných materiálů, zkoušky za různých světelných podmínek. Ale zatím musím přílišnou měkkost občas poměrně intenzivně ošetřovat při úpravách fotografií a upřímně doufám, že se mi po obchodech podaří najít rozměry identické kelímky s o něco slabší vrstvou téhož materiálu. Zcela zjevně jde o vhodné řešení pro ty, kteří mají, stejně jako já, větší rozsah zaostřovací vzdálenosti – v tomto ohledu jde řešení maximálně univerzální, tedy přirozeně za předpokladu, že nefotíte na deset metrů. Bohužel povaha difuzního materiálu není zrovna ideální, i když na druhou stranu – z několika dosud absolvovaných vycházek se prozatím zdá, že „fotit se s tím dá“. Takže půjdou-li nakonec všechny fotky systematicky zachraňovat v počítači, tak bych u tohoto řešení mohl zůstat.
Čtvrtá verze mého difuzoru – z krabice od džusu a jednorázového kelímku
Bludička a Český lev
Výše vyřčené jsem se rozhodl podložit následujícím porovnáním, které je koncipováno s ohledem na co největší demonstraci rozdílů jednotlivých difuzorů. Fotografie jsou neupravené .jpg, expozice je ve všech případech stejná. Můžete si na první pohled všimnout, že výsledky jsou diametrálně odlišné, což je samozřejmě způsobeno velmi lesklou povahou materiálu. Jako správný vlastenec jsem použil motiv Českého lva z dvoukorunové mince. Čtveřice fotografií níže je v pořadí (zleva doprava/shora dolů) – bez difuzoru, s plechovkovým difuzorem (2. verze), s difuzorem z krabice od mléka a s kelímkovým difuzorem. O tvrdosti světla bez použití blesku nelze pochybovat, stejně jako o tom, že světlo je s každou další verzí difuzoru evidentně měkčí a měkčí, což mě osobně v případě difuzoru z plechovky od mléka, kde byly použity ubrousky, docela zarazilo. Jaká měkkost světla je ideální? Mně se z estetického hlediska nejvíce zamlouvá fotografie vpravo nahoře. Je jasně patrné, že světlo z kelímkového difuzoru je až příliš měkké a potvrzuje teorii o plochosti fotografie. Zde se bohužel projevila má nedostatečná zkušenost s podobnými testy – v zájmu ideálního porovnání jsem ve všech případech použil totožné expoziční hodnoty, ačkoliv různý difuzní materiál „žere“ různé množství světla a obě spodní fotografie by jistě zasloužily trochu světla přidat – tento fakt může mít vliv na výsledné hodnocení a poznatky z něj vyvozené. Na druhou stranu je nutné podotknout, že ideální měkkost světla se odvíjí i povahy povrchu fotografovaného hmyzáka a od konkrétních světelných podmínek v terénu. Zřejmě bychom našli případy, kdy by se ostatní dva difuzory ukázaly jako vhodnější volbou. V praxi – tedy především venku – může být vše jinak a z mého pohledu nemá smysl vyvíjet tolik úsilí pro komplexní porovnání těchto tří odlišných difuzorů, které se za odlišných podmínek a při focení odlišných povrchů budou chovat odlišně a do toho se nám začnou v závislosti na odlišném motivu míchat i odlišné preference a odlišné představy o tom, jaká odlišná měkkost světla by vlastně byla nejvíce žádoucí.
Demonstrace rozdílu v měkkosti světla jednotlivých difuzorů
Jestli vám z toho teď jde hlava kolem, nebo se vám zdá, že si protiřečím či jsem vlastně nezhodnotil vůbec nic, pokusím se vás trošku uklidnit a motivovat koláží fotek níže, které jsou pořízeny s výše popisovanými difuzory – protože jsem bez difuzoru s bleskem nefotil, tak první fotografie je focená bez blesku. U ostatních je pořadí shodné jako výše. Můžete vidět, že s jakýmkoliv difuzorem lze udělat dobrou fotku. Samozřejmě postprodukce v počítači hraje svou roli, ale v konečném důsledku věřím, že ve velkém množství případů by pěkné fotky vyšly za použití kteréhokoliv ze tří porovnávaných difuzorů. Takže paradoxně celé porovnání a charakteristiku rozdílů difuzorů si shodím tvrzením, že prakticky se dá fotit vším a já nejsem ani schopen určit, který z nich je nejlepší. Je to blbý závěr, který se mi určitě nehodí do krámu, ale je to tak.
Ukázka fotek pořízených s výše popsanými difuzory
Bludička a rizika svazku na dobu neurčitou
Závěrem se pro vás tak nějak v kostce ještě pokusím shrnout makrofocení s vestavěným bleskem. Klíčovým bodem pro mnoho začátečníků bude pravděpodobně prakticky nulová cena, zejména přihlédneme-li k faktu, že kvalitní systémový blesk není úplně levná záležitost. Přesto si nelze nevšimnout, že většina makrofotografů zkrátka fotí systémovým bleskem. Dá se tedy vůbec s interním bleskem fotit dlouhodobě, nebo je to jen takový mezikrok před nevyhnutelným pořízením pořádného blesku a softboxu? Odpovím vám na to mou zkušeností – není to tak, že bych interním bleskem fotil proto, že bych neměl systémový. Systémový blesk mám a mám i pořádný softbox. Přesto mi stačilo jen pár vycházek, abych si uvědomil, že s ním venku prostě fotit nemůžu. Ve většině případů mám přes externí blesk a softbox téměř nulový výhled před sebe, což v kombinaci s podstatně vyšší váhou nezanedbatelně komplikuje jemnou manipulaci s fotoaparátem a degraduje můj celkový zážitek z focení, na který si já osobně docela potrpím. Na druhou stranu mi nezbývá než přiznat, že jde zcela zjevně o můj subjektivní problém, protože ostatní si zpravidla nestěžují. Každopádně se mi tak fotí blbě a u interního blesku zůstanu. Zavírá mi to sice bránu případnému přechodu na fullframové zrcadlovky, nicméně už jsem se s tím tak nějak smířil – a stejně, fullframe i systémový blesk jdou proti mé filozofii superlevného makrofocení. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se nadále prát s největšími nevýhodami vestavěných blesků – v praxi jde především o nezanedbatelné snížení životnosti baterií a o delší nabíjení blesku v případech rychlého focení, za což může zpravidla méně nabitý či přehřátý akumulátor. Tento nanejvíš otravný problém řeším jejich průběžným střídáním – v mém případě kolují tři baterie ve zhruba půlhodinových intervalech. Na oplátku mám sestavu velmi lehkou a mobilní, se kterou se dá velmi dobře fotit i v poněkud krkolomných pozicích za použití pouze jedné ruky, která mě ani po celém dni focení nebolí. Na konci dne se můžu sbalit a nacpat celou sestavu do poměrně malé brašny a ještě mi zbude místo na doklady a láhev s pitím. Jsem tedy přesvědčen o tom, že i dlouhodobě s vestavěným bleskem fotit makra rozhodně lze a ani si nemyslím, že by se pro to musel člověk tolik obětovat. Samozřejmě jde o řešení, které s sebou nese pár nevýhod a omezení, nicméně oproti sestavám se systémovými blesky s sebou nese nepochybně i pár výhod. A třeba někteří budou sdílet i můj pocit, že pro dobré světlo udělali něco víc než jen výběr a úhradu položky z obchodního katalogu.
Samozřejmě bych se tím nerad dotkl ostatních fotografů, protože i velká část těch s externími blesky řešila nebo řeší problém se správným změkčením světla. A řeší jej podobnými, ne-li stejnými způsoby – podomácku. Správné světlo, to je věda a něco, co mnozí fotografové pilují a zdokonalují mnoho a mnoho let. Mnoho makrofotografů používá různé atypické metody rozptylu světla jako svůj rukopis. Nemá cenu se pokoušet přijít s konečným řešením tohoto problému, protože pro mnoho z nás může jít o problém nekonečný, který budeme propírat neustále dokola, po padesáté se ujišťovat, zdali je ten náš způsob skutečně nejlepší možný a co více by se dalo ještě udělat. A až si budeme myslet, že jsme na konci, tak na jedné ze sta z fotografií objevíme další drobnou anomálii a budeme dumat nad tím, zdali jde nějak eliminovat. Znalí si stejně budou fotit po svém, ale věřím, že těm ještě neotrkaným by tento článek mohl něco dát. Nahánění zvětšení, to je na úrovni maturity, ale vážně dobré světlo, to je za tři doktoráty.
Závěrem opět nějaké odkazy s příbuznou tematikou:
http://www.ephoto.sk/ephoto/redakcny-blog/diy-makro-difuzor/
http://pavelkarmelita.blog.cz/0902/jak-na-makro-bez-makroblesku
http://motyli.kolas.cz/clanky/fotky/14830853.htm
A úplně nakonec ještě pár odkazů (nejen) pro angličtináře, protože v těchto případech postačí názornost obrázků:
http://dptnt.com/2009/04/flash-extender-and-diffuser-for-built-in-flash/
http://fundiy.blogspot.cz/2012/02/ring-diffuser-for-dslr-pop-up-flash.html
http://forum.skyscraperpage.com/showpost.php?p=5453322&postcount=93
http://egamada.blogspot.cz/2012/09/tips-to-create-macro-photography-focus.html
http://www.pixalo.com/community/tutorials-guides/macro-photography-tutorial-24240.html
http://www.tonywhitehead.com/wildlight/2015/01/cheap-diy-macro-flash-diffuser/
http://extreme-macro.co.uk/macro-diffusers/
http://home.earthlink.net/~mikelevyonline/Macro_Photography.html
[…] pouze napíšu. Tak jinak. Pořád fotím se stejným difuzorem, který jsem ukazoval ve svém porovnání difuzorů. No jo, kelímek byl vlastně na prd a vrátil jsem se k ubrousku. Fajn, tak ještě jinak. Pořád […]
pardoooon…. ODJAKŽIVA…
Děkuji za excelentní článek a cenné rady! Sám makro nefotím, ale kdoví… někdy… lákalo mne to odkaživa 🙂 J.K.